Mistr se sice nehlásí k žádnému směru a ponechává si svobodu ve ztvárnění svých představ,můžeme však říci,že jeho tvorba je blízká surrealismu nebo ještě spíše hravostí poetismu.Jednotlivé části obrazů jsou konkrétní,srozumitelné, identifikovatelné,jasné,skutečnost je znejasněna jejich vzájemným surreálným uspořádáním a propletením v duchu jakési malované koláže,je posunuta kamsi za racionální uchopitelnost,za navyklé a konvenční vnímání. Stírá se reálný poměr rozměrů,je spojováno nespojitelné,polovyvrácený strom je současně lidským chodidlem,velikost je umenšena,malost je zvětšena, klavír je zavinut do listů partitury,babylonská věž vystavěna z knih,hudební koncert uzavřen v lahvích od okurek...Charakteristické jsou mistrovy průhledy někam jinam,za obraz do dalšího obrazu:Skrze okýnko,skrze stránku knihy nahlíží me do další krajiny,do dalšího vesmíru,do další skutečnosti. Všechno je to hra,prvky reality umožňují nekonečné variace jejich seskládání, stále něčím nové a překvapivé,tu vtipné,tu téměř lekající,nenechávají mozek diváka na pokoji...Na rozcestí tří stromů je vržen stín neexistující postavy a vzápětí po přechodu přes silnici přecházejí stromy,svým věčným tempem mimo čas, vrostlé do asfaltu...I hořící plameny strnuly do změti větví a kořenů:čas je zastaven,minulost se zhmotňuje na přítomnost,jako když na nádvoří polorozbořeného hradu se znovu odehraje hostina...A půda,po níž šlapeme,je mostem odněkud někam. Je to hra,ale ne nevážná hra:za jistotu je to zpochybnění,které právě je tím, čehož vidění je zdrojem vší tvorby,ať už té umělecké,nebo vevnitř v životech těch, kteří budou toto umění vnímat,znejištění,které rozpohybuje všechnu strnulost oka i srdce.